Zastávky

„Raz – mňau, dva – mňau, tři – mňau.“ Evženie dokon- čila poslední cvik a zhluboka si oddychla. Měla na sobě puntíkaté tílko a kraťasy, čelenku a v rukou držela svou kočku, která nezúčastněně koukala na stěnu před sebou. I když bylo Evženii už skoro 70 let, každé ráno si krátce zacvičila. Činky ji ale nebavily,
a tak jako závaží zvedala svou tlustou kočku, které příhodně říkala Či-činka.
Evženie už byla v důchodu. Žila sama v malém domeč- ku poblíž Prahy. Manžel jí už před pár lety zemřel, ale dcera s vnučkou Emilkou ji chodily pravidelně navště- vovat. Emilka měla svou babičku moc ráda. Dost
se lišila od běžných babiček. Dělala s Emilkou všechny skopičiny, které ostatní babičky tolik nebavily. Hrály
si třeba na princezny robotky, skákaly panáka, který vypadal jako kostra, měnily panenkám hlavičky, oblé- kaly je do oblečků z listů a hrály si, že je Či-činka loví. Ale hlavně se spolu vydávaly objevovat podivuhodná a tajemná stvoření z Bandaskoviště. To byla země,
do které Emilka ráda putovala na výpravy. Vchod do Bandaskoviště se nacházel, celkem očekávaně, v jedné staré bandasce, kterou měla babička pověšenou na zahradě na velké třešni. Dovnitř se ale člověk dostal, jenom když se ponořil do hlubokého snu, jinak to nešlo. Zato tvorečkové z Bandaskoviště sem tam do našeho světa pronikli.